Zřízení olomouckého biskupství (1063)

První olomoucký biskup Jan (biskupem v letech 1063 – 25. listopadu 1085) byl inzultován pražským biskupem Jaromírem-Gebhardem (kolem 1040–1090).

Budyšínský rukopis...

Budyšínský rukopis Kosmovy Kroniky Čechů. Knihovna Národního muzea v Praze, sign. VIII.F.69

Překlad

ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1073

Když viděl biskup Gebhart, jak jeho úsilí vyšlo naprázdno, že ani prosbami, ani dary, ani skrze přátele nedovedl pohnouti bratra Vratislava, aby vzal nazpět svou výměnu stran biskupství, biskupa Jana odklidil a obojí biskupství zase v jedno spojil, proměnil se jako Prometheus v jinou podobu ošemetníka, řka: „Poněvadž se tedy po čtyři léta nebo ještě déle nemohu doprosit toho, co chci, učiním, co dovedu, a Bůh mi svědkem, že buď spojím obojí, nebo ztratím obojí biskupství.“

A bez meškání se vypravil na cestu do svého dvora u Sekyře Kostela na Moravě, a odbočiv z cesty, jako by chtěl navštíviti svého bratra, již zřejmě se záškodným úmyslem přišel k biskupu Janovi na hrad Olomouc. Ten ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: „Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“ Ale on jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: „Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci. Avšak pojďme,“ pravil, „je třeba zajíti do soukromí k rozmluvě.“ Tu biskup nevěda, co se bude díti, zavedl ho do své ložnice. [Folio 44v] Vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupu od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: „Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti.“ Co potom? Zapomenuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu. A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: „Uč se trpěti, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!“ Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky „Smiluj se nade mnou, Bože“.

Z toho měl, dívaje se na to, veliký smích a zalíbení zlý duch, který se na nikoho nesměje, leda koho vidí činiti zlé. A jako když někdy rázný bojovník směle vpadne v noci do nepřátelského tábora, vražedně napadne spící a spěšně uteče, aby nebyl od nich zajat, tak biskup Jaromír, spolubratra pohaněv a žluč své nešlechetnosti si osladiv, opustil hrad a odjel na svůj dvůr, kamž svůj příchod opověděl.

Kosmova kronika česká. Z latinského originálu přeložili Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha 2012

Odkaz