Lupič a vrah Martin Lecián skončil v Olomouci na šibenici (1927)

Dne 6. října 1927 oběsil pražský popravčí Leopold Wohlschläger na dvoře vojenské věznice v Olomouci pověstného lupiče a vraha Martina Leciána.

Vlastnoruční poděkování Martina Leciána

Vlastnoruční poděkování Martina Leciána jeho obhájci ex offo JUDr. Eduardu Šrotovi ze 3. září 1927.

Soukromá sbírka.

Grafologický komentář k rukopisům Martina Leciána

Spisy divizního soudu Olomouc obsahující prameny k Leciánově případu jsou dnes uloženy ve Vojenském historickém archivu v Praze. Zahrnují rukou psaný výhrůžný dopis adresovaný Státní tiskárně v Žatci, psaný německy a datovaný dubnem 1927. Je podepsán příjmením „Lecian“, ale nelze ho jednoznačně považovat za autentický. Hlavní text psal člověk suverénně zběhlý v psaní a dosti vzdělaný, profesionálně vstřícný, a dokonce výtvarně kreativní – měl vkus a fantazii přímo uměleckou. Svědčí o tom hlavně elegantně vyvedený, reprezentativní podpis. Podpis pod ním má odlišný charakter a je možné, že je skutečně dílem Martina Leciána, který si u někoho zjednal napsání hlavního textu.

Podpis pod výhrůžným textem je strojený, psaný člověkem, který není zvyklý psát. Než z něj něco vyvodíme, prohlédneme si přirozenější podpis na konci protokolu o zběhnutí z divizní nemocnice v listopadu 1926. Jistou závažnost má stínování, kdy svislé tahy mají při vší jemnosti tlaku přece jen větší razanci oproti tahům vzestupným. V kombinaci s nadměrně vysokým horním pásmem („L – Lecián“) vidíme člověka, který si vytvořil jednoznačná a jednoduchá pravidla, jak chápat společenské soužití a za jakým účelem navazovat vztahy: vlastní egoistický zájem, vypočítavý individualismus, svoboda jednání a volnost pohybu. Na rozdíl od jednoduše, ale pevně formovaného příjmení „Lecián“, které ukazuje veřejnou tvář pisatele, křestní jméno „Martin“ představuje chaos jeho soukromého života, ale i snahu získat přátele a ovládnout je (konvexní tvary, opřené úhly „M“). Maskovitost a hraný šarm podvodníka, předstírané siláctví, jemuž chybí sebevědomá ukotvenost v pevných vztazích a rodinných základech, společenské předstírání role, ke které je pisatel spíše nucen, než aby si ji přesvědčivě zvolil – to jsou skryté duševní stránky slavného lupiče a vraha. Společný rys obou částí jména je koncové písmeno „n“ se vzestupnou linií hrotů: Leciánovi záleželo na tom, co o něm druzí soudí, a rád by udělal silný dojem. Ve skutečnosti o sobě neustále pochyboval, byl naivní, a i když mu v zásadě nechyběl potenciál sociálního soužití, nechápal, co vlastně od něj kamarádi a společnost očekávají. Výrok ředitele polepšovny v Novém Jičíně, který už v roce 1914 zmínil Leciánovy nutkavé návyky, „zvrhlé až ve zločinnou náruživost“, charakterizoval výstižně jeho bezděčně patologickou, naivně podivínskou tvář.

Poděkování obžalovaného obhájci dr. Šrotovi po vynesení rozsudku smrti 3. září 1927 je jedinou souvislou ukázkou Leciánova rukopisu (viz obr.). Třaslavost tvarů a kolísavý tlak raději přičteme na vrub nekvalitnímu, drsnému papíru. Jinak bychom mohli usuzovat na celkovou zchátralost a nejspíš i rozvrat vnitřního fyziologického prostředí (hormonálního a imunitního systému, stavu srdce a plic), což by mohlo být docela oprávněné podle všeho, co o Leciánově zdravotním a psychickém stavu víme. Náhlá zesílení tlaku a zvětšení zejména velkých písmen mohou být projevem záchvatů siláckých předstírání silné osobnosti. Avšak zplihlé kličky dolních délek („j –Děkuji“, „j – obhajci“, „j– jeho“) prozrazují lhostejnost a rezignaci, důsledek podlomené vůle k životu. Lecián v září 1927 trpěl chronickými bolestmi a únavou těla i duše. Jeho písmo je nevyhraněné – obraz v podstatě beztvarého charakteru. Pouze podpis, tedy tvář nastavená společnosti, si uchovává stabilní ráz. Za zmínku stojí jeho posunutí vlevo (tj. symbolicky do minulosti), charakteristické u pisatelů, kteří už nevidí před sebou žádnou smysluplnou životní perspektivu.

Dochovaného písma Martina Leciána je vskutku málo. Slabý tlak, kolísavost velikosti, tvarů, těsnosti a šířky však přece jen leccos napovídají. Slavný lupič a vrah byl ve skutečnosti člověk nepříliš vitální, nepříliš šťastný, toužící po hmotném i rodinném či společenském zabezpečení, ale zároveň přivyklý životu na svobodě. Vzhledem k tomu, že se mu nedostalo v dětství a mládí takové výchovy, která by mu pomohla orientovat se ve světě, spoléhal se střídavě na instinkt a střídavě na chladně racionální úsudek. Měl potřebu lásky a důvěrné sounáležitosti jako každý člověk, avšak naučil se udržovat si odstup. Osamělost ho však netěšila, odcizovala ho lidem, a život bez důvěry a bližších vztahů ho postupně omrzel (relativní spojitost, velké rozestupy slov a řádků).

Helena Veličková, z připravované publikace „Zločin v písmu“, která vyjde v nakladatelství Computermedia (www.computermedia.cz).