Státní popravčí Leopold Wohlschlager
C. k. rakousko-uherský a po roce 1918 československý státní popravčí Leopold Wohlschlager (též Wohlschläger, 1855–1928), vyučený zlatník. Jeho základní roční plat ve službách meziválečné Republiky československé činil 15 000 Kč a 500 Kč za každou popravu. Za svůj život provedl celkem 24 exekucí. Když odešel v 74 letech do důchodu, byl 28. června 1928 vybrán ze dvou set uchazečů, mezi nimiž byla i jedna žena, jako státní popravčí jeho zeť Nehyba.
Leopold Wohlschläger vzpomínal na svou katovskou derniéru v Olomouci následovně (cit. podle J. Francka, Zločin a trest v českých dějinách, 2. rozšíř. vydání Praha 2007, s. 354–355):
„Dva dni předtím byl jsem vyrozuměn a ještě večer téhož dne přibyl jsem s dvěma pomocníky do Olomouce, kde příštího dne byly učiněny potřebné přípravy. Šibenice stála na prvním dvoře v dosti tmavém koutě a nyní jsem již jen čekal na ,postrach Moravy‘.
Lecián, který ráno byl o své nastávající popravě zpraven, přijal zprávu odhodlaně, mohlo by se říci zpupně. Nepřijal ani svého bratra, který byl šoférem v Olomouci, ani kněze. Teprve v 6 hodin večer přišel polní kurát Vymetal, kterému se vyznal ze svých hříchů. Přes den nemluvil téměř ničeho, nechal si dáti hojně jídla. Byla mu přinesena polévka, řízek, brambory, kompot, moučník, Malaga a pivo. Nejvíce však kouřil. Tohoto dne vykouřil spoustu egyptských cigaret.
Ráno pět minut před šestou hodinou byl jsem se svými pomocníky již připraven přijmouti delikventa. Přesně v šest hodin přišla komise, sestávající ze zástupce prezidenta soudního dvora, který vedl trestní řízení proti Leciánovi, vojenského prokurátora, obhájce a lékaře. Ještě jednou tázal se obhájce Leciána: ,Mám vyříditi něco vašemu bratru nebo sestře?’ ,Nic,‘ odpověděl Lecián.
Místoprezident přečetl ještě jednou rozsudek, pak pravil: ,Pane popravčí, předávám vám tímto Martina Leciána, vykonejte trest smrti!‘
Lecián byl spoután na rukou a nohou, dostal provaz kolem krku a byl postaven před šibenici. Potom na rozkaz vytažen do výše. Vypadal plavě, velmi nemocně. Na rozkaz ,Pustit!‘ spadl Lecián poněkud níže, akt popravy byl vykonán. Po uplynutí tří minut učinil jsem hlášení, za další tři minuty konstatoval lékař smrt. Polní kurát modlil se za všeobecného ticha Otčenáš.
O půl sedmé byla mrtvola Leciánova sňata a vložena do rakve. Pak přijel vojenský pohřební vůz, aby ji dopravil do nemocnice. Teprve v noci byl Lecián pohřben v rohu vojenského hřbitova olomouckého. Avšak popularita a mohlo by se skoro říci jistá obliba nebyla tím nikterak odčiněna. Lecián učinil především na ženy dojem. Na místě, kde Lecián zahrabán, byla několik dní později nalezena kytice květin. Teprve když bylo to s důrazem zapovězeno, nepřišel nikdo na hřbitov. Nyní jsou tomu téměř dva roky, co je Lecián mrtev, ale jméno jeho nebylo dosud zapomenuto a mnozí, kteří budou čísti tyto zprávy, budou si jistě mnoho podrobností pamatovati. Jméno Leciánovo dostalo týž zvuk jako jméno Babinského.“