Bohumil Hrabal: Taneční hodiny pro starší a pokročilé

Bohumil Hrabal: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, 8. svazek edice Život kolem nás, obálka, vazba a typografická úprava Zdenek Seydl, Praha 1964. Vydání první.

Antonín Bajaja: Duely. Vydání třetí, v nakladatelství Host první. Brno 2015.

Postava Martina Leciána vstoupila – jak se to nezřídka u proslulých zločinců stává – do folkloru, beletrie i literatury faktu.

„Když jsem já šel takhle zrána,
potkal jsem vám Leciána.
řekl jsem mu: Dobytku!,
on vytáhl bambitku,
postřelil mne do prdele,
ležel jsem vám tři neděle (var.: já jsem pad do jetele),
než jsem se vám vzpamatoval,
už zdáli upaloval.“

Jiná varianta:

„Když jsem šel z šichty zrána,
potkal jsem Leciána.
Já naň křik: Dobytku!,
on vytáh bambitku
a střelil mě do prdele,
já vejskal jako tele.“

Lidový popěvek

„…vypravoval jsem potom na kavalci Zdeničce o tom, jak Kaluža a Halíř zatýkali Leciána, a jak potom Lecián stál na popravišti a říkal katovi Wohlschlegrovi, dělej, máš studený ruce…“

Bohumil Hrabal (1914–1997): Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Praha 1964, s. 74.

„Schoval se za kmen nejbližšího dubu a (snad z jeho košaté koruny) sjel mu do hlavy výboj. Vyskočil ze skrýše (veškerou bláznivost prý zažehuje touha) a zařval: ,Kam tak sama, krasotinko?‘ Jako na jevišti.

,Cože?‘ smála se Hanka.
,V tom momentě sem málem omdlela,‘ pokračovala stařenka.
,To bych do něho neřekl,’ smál se Lojza.
,Vlasy měl rozcuchané, očiska jako výr a zarostlý byl jak lump. Akorát vím, že svůj košík, že ten sem furt držela v ruce.

,Máš na sobě hezký vlňáček,‘ pronášel Jožka hlasem loupežníka, ,ten sis uštrykovala sama?‘
Hleděla na něho s otevřenými ústy.

,Kdysi mi mamka pravili, že kdyby mě přepadl chlap, že ho mám kopnút mezi nohy. Že tam majú chlapi celú svoju silu,‘ pravila slařenka. Hanka mrkla Lojzovi do klína a prohodila: ,Ano, přesně tam.‘

Hleděla na něho s otevřenými ústy.
,Zúbky máš jako perličky,‘ zalichotil jí. Pokusila se zrádná ústa zavřít, ale nešlo to a on pokračoval další lichotkou: ,Jaké voňavé kvítí asi roste v tak pěknéj hlavičce?‘ Udělal krok. – ,Iííí!‘
,Jestli budeš ječet, strhneš si tipec a bude po zpívání. Další krok.
,Iííí!‘
,Možeš vřeštět, jak chceš, mně sa to líbí. Víš, kdo su?‘
,Kdo?‘ vyhrklo z ní první slovo.
,Leciján.‘
,Ten… ten…‘
,Ten mordýř a raubíř.‘
,Prosím vás, prosím vás, pane Lecijáne…‘

,Ona byla tehdá samé divadlo a samá knížka, a tož by uvěřila,‘ usmál se stařík, ,aj kdybych jí pravil, že su hastrman.‘

,A ty jak sa jmenuješ?‘ zeptal se rázně.
,Anděla Šimková.‘ Najednou se celá chvěla.
,Tak? Andělka? Hezké jméno.‘ Opět k ní vykročil a natáhl ruku po košíku.
,Iííí!‘
,Co blázníš?‘
,Tady kúsek… kúsek bývajú lidi.‘
,Nikdo tu nebývá.‘
,Nechte mě odejít, pane Leciáne, nechte mě proboha živého odejít! Já znám o vás písničku. –,Vážně?‘ ,A mosím donést k vlaku… na stanicu… tady pár vajec a tvaroh a…‘ Rozplakala se.
,Neboj, šikovné cérky sa Lecijána nemanú co bát. Enom ťa odprovodím.‘ Pohladil ji po rameni.“

Antonín Bajaja (* 1942): Duely, 3. vydání 2015)