Panovnice Marie Terezie Habsburská

Ačkoliv římskoněmecký císař Karel VI. (* 1. 10. 1685) usiloval zajistit následnictví v dědičných a nedělitelných habsburských zemích pragmatickou sankcí (19. 4. 1713) i v ženské linii, po jeho smrti 20. 10. 1720 musela jeho nejstarší dcera a nástupkyně Marie Terezie spolu se svým manželem, toskánským velkovévodou Františkem Štěpánem Lotrinským, o své dědictví tvrdě bojovat ve slezských válkách (1740–1742, 1744–1745), rakousko-bavorské válce (1741–1745) a v sedmileté válce (1756–1763).

Jejím úhlavním nepřítelem byl pruský král Friedrich II., jenž již v první slezské válce získal větší část Slezska (od roku 1335 součásti zemí Koruny české), a Kladsko. Postavení habsburské monarchie se sice upevnilo po volbě a korunovaci Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem 13. září 1745 (Marie Terezie nebyla císařovnou korunována, tento titul jí tedy náleží pouze jako císařově choti), ale samo hlavní město habsburské monarchie – Vídeň – bylo Prusy ohroženo během sedmileté války. Úspěšná obrana Olomouce, proměněné v letech 1742–1754 v mohutnou bastionovou pevnost, ve dnech 4. května až 2. července 1758 odvrátila od Vídně pruské nebezpečí, třebaže válečné operace sedmileté války byly ukončeny až o pět let později. Územní ztráty, jež habsburská monarchie utrpěla válkami za panování Marie Terezie byly částečně rekompenzovány prvním dělením území polského státu mezi Prusko, Rakousko a Rusko, v roce 1772, kdy Rakousko získalo teritoria na jih od horní Visly, části vojvodství Sandoměřského, Krakovského, knížectví osvětimského a zatorského a dále Podolí a části Volyně.

Válkami o dědictví rakouské a sedmiletou válkou byly v habsburské říši podníceny rozsáhlé státní reformy, nazývané tereziánskými. Centralizovala se a byrokratizovala státní správa, byly zřízeny nové centrální a zemské úřady, počet krajů v čele s vládou placeným krajským hejtmanem se v českých zemích rozšířil na 16. Byl zaveden jednotný systém měr a vah, státní finance podpořila zlatková a tolarová měna, došlo k odstranění vnitřních cel. Systematizace hospodářských úřadů a podpora manufakturního podnikání urychlily hospodářský rozvoj, upravily se vojenské a berní záležitosti (zejména prostřednictvím tzv. Tereziánského katastru), robotní patent z roku 1775 usiloval čelit krizi nevolnicko-robotního systému na venkově. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla následujícího roku zavedena povinnost vzdělávání dětí od šesti do 12 let, zřídily se triviální a normální školy, reformovala se náplň studia na gymnáziích a univerzitách. Díky podpoře Marie Terezie bylo v roce 1777 povýšeno olomoucké biskupství na arcibiskupství a současně byla zřízena brněnská diecéze.

Energická a pracovitá panovnice Marie Terezie též se státním kancléřem Václavem Antonínem hrabětem (později knížetem) z Kounic a Rietbergu (1711–1794) provozovala obratnou sňatkovou politiku – z jejích šestnácti dětí (jedenácti dcer a pěti synů) se dvanáct dožilo dospělosti. Po smrti císaře Františka I. Lotrinského 18. srpna 1765 vládla až do své smrti 29. listopadu 1780 společně se svým nejstarším synem, císařem Josefem II. Habsbursko-lotrinským (1741–1790).