Petr Zenkl o krabičkách „s vražednými výbušninami“

„Bylo to dne 10. září 1947, právě za pokusu o atentát na tři členy Gottwaldovy vlády, ministra spravedlnosti dr. Drtinu, ministra zahraničí Jana Masaryka a mne. Odjel jsem se ženou ráno na návštěvu do Sezimova Ústí a cestou jsme se zastavili na táborské radnici u výborného starosty města Soumara a některých dalších přátel. Do Sezimova Ústí jsme přijeli před polednem a uvítala nás paní Hana Benešová, která nás uvedla do přijímacího pokoje. V rohu pokoje v křesle seděl prezident, jenž se pomalu zotavoval ze silného záchvatu. Pozdravil se s námi a uvítal nás vsedě. I když dobře mluvil, jasně uvažoval a bystře odpovídal na otázky, přece jen bylo velmi výmluvně zjevné, že prodělal těžký záchvat. Zůstal jsem s ním sám v rozhovoru a moji ženu provedla paní Benešová zahradou a ukázala jí, jaké změny v zahradě chystají. (…) Po obědě jsem šel s panem prezidentem do zahrady a on se o mne silně podpíral. Zdůraznil mi, jaké mu dělají starosti komunisté, s jakými obavami sleduje jejich akce, a řekl mi, že mě vedoucí činitelé ve straně komunistické krajně nenávidějí a všemožně se snaží na veřejnosti mou popularitu napadat a snížit. Řekl mi přímo: ,Nic, naprosto nic jim nevěřím. Podvedli mě všichni stejně jako Stalin, a jsem si nyní plně vědom, že se jejich ujišťování nemůže věřit. Jsou všeho schopni. Není vyloučeno, že se pokusí i o puč. V tom případě musíš odejít, a to ihned. Tebe by neušetřili.‘ Rychle jsem se otázal, zda i on by odešel za hranice, a on odpověděl s krajní vážností: ,Já nikoli. Už bych se o to nepokusil. Třetí exil by byl pro mne nemožný. Ostatně mne by asi komunisté ušetřili! Ale ty bys musel odejít!‘ (…) Cestou do Prahy jsme se zastavili v Mladé Voznici u mého bratra a jeho rodiny.¹ V Praze jsem zajel do vládní budovy a odtud do Obecního domu, kde jsme měli důležitou poradu s politickými přáteli slovenskými a jinými. Tam jsem se dověděl od svého tajemníka Ambrože,² co se během dne stalo: o tom, že třem členům vlády byly poslány krabičky s vražednými výbušninami a že jedním z těch tří členů jsem byl i já. Můj tajemník Ambrož sám zásilku přijímal a další jednání zařizoval. To byla pro mne prvá zpráva o atentátu. Všichni přátelé souhlasili, že bylo štěstím, že jsem nepřijímal zásilku sám, osobně, ježto by byla jistě vzbudila mou zvědavost označením, že jde o ,voňavky‘, patrně bych ji byl náhle roztržením obalu prudce otevřel a zavinil výbuch. Pak už byly noviny plny zpráv o tomto zákeřném útoku a četl jsem dokonce v komunistickém tisku, že není vyloučeno, že to byl jen sehraný národně socialistický propagační trik, který si postižení sami zosnovali.“

Petr Zenkl: Mozaika vzpomínek, Olomouc 1997, s.120–121.

¹ Petr Zenkl se narodil 13. června 1884 v Táboře jako osmý syn (z deseti chlapců a z jedenácti sourozenců) krejčího, později obchodníka se střižním a jiným zbožím. Není známo, kterého ze svých devíti bratří Petr Zenkl 10. září 1947 navštívil. Obec Mladá Voznice neexistuje – jedná se spíše o Mladou Vožici, město 17 km severovýchodně od Tábora, neži o Voznici, obec 5 km severně od Dobříše.

² František Ambrož (1894–1980).