Král „cizinec“

Z Olomouce se Jan Lucemburský vrátil do Brna a vydal tu s datem 18. června 1311 šlechtě inaugurační diplom, jímž slíbil to, co v prvním diplomu z prosince 1310: zemské úřady nemají být obsazovány cizinci, zemská berně se může vybírat jen na uhrazení nákladů korunovace a na věno královských dcer a šlechtické vlastnictví půdy je zaručeno až do třetího kolena. Ale už roku 1312 musel Jan Lucemburský výpravu na Moravu opakovat, aby tu potlačil propolské nebo prohabsburské povstání. Přesný průběh tohoto tažení neznáme. Záhy se ukázalo, že averze vůči cizincům obklopujícím krále žene českou i moravskou šlechtu do spojenectví s Habsburky, a tak v dubnu 1315 vystřídal Diethera z Castellu ve funkci moravského zemského hejtmana Jan z Vartemberka, příbuzný Jindřicha z Lipé, vůdce panské strany v Čechách. Už po roce zahynul Jan z Vartemberka v domácí válce, která se rozpoutala mezi královskou a panskou stranou, novým podkomořím se stal Bernard z Cimburka, ke změně došlo i na olomouckém biskupském stolci, kam Petr z Aspeltu dosadil po smrti biskupa Petra Angeliho¹ člena královského dvora Konráda. Když pak se do Brna uchýlil Jindřich z Lipé s královnou vdovou Eliškou Rejčkou, rezignoval Jan Lucemburský na svoje angažmá v českých zemích, věnoval se říšské a evropské politice a vracel se do Čech a na Moravu víceméně jen pro peníze. Olomouc posloužila Janovi i jako zastávka na tažení proti Krakovu roku 1327 a proti opavskému knížeti Mikulášovi roku 1339, jež skončilo tím, že král Jan 9. července v Olomouci udělil Mikulášovi Opavsko v léno. Český král Jan Lucemburský, od roku 1339 slepý, zemřel dne 26. srpna 1346 na následky zranění utrpěných v bitvě u Kresčaku (Crécy-en-Ponthieu) v severní Francii, od roku 1945 je pohřben v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.

¹ Petr Angeli de Pontecorvo, řečený Bradavice, vyšehradský probošt a kancléř Českého království, byl v letech 1311–1316 biskupem olomouckým.