Tábor lidu 3. listopadu 1918

Na neděli 3. listopadu 1918 byl svolán do Olomouce Okresním národním výborem tábor lidu – takto ho líčí vzletné pero redaktora Selských listů:

„Velkolepě oslavila Haná československou samostatnost. Přes šedesát tisíc bylo těch, kdož přišli v neděli 3. listopadu do Olomouce oslavit státní samostatnost československého národa. Vlaky chrlily lid slavnostně vystrojený; od hlavního nádraží i od nádraží místní dráhy proud za proudem valil se do ulic olomouckých, ztemnělých podzimními mraky a pokropených ranním deštíkem. Pěší, jezdci na koních, bryčky, ověnčené žebřiňáky: vše bylo promíseno v pestré věnce zástupů, jež před Národním domem zastavovaly a zde se seskupovaly. Jízdní Sokol Horymír, Sokoli ve svých červených košilích, družičky v překrásných krojích národních, hlavně hanáckých, vojáci, důstojníci, invalidi, česky hovořící italští zajatci, zřízenci drah a pošt, muži, ženy, starci, děti, vše svátečně ustrojeno, vše ozdobeno trikolorami a na hlavách všech nesčetné prapory v barvách českých a slovanských a přečetné kytice na žerdích. Pořadatelství ujala se mládež, studenti a dělníci a pak Sokoli. Vzhledem na obrovské zástupy měli práci těžkou, a přece snadnou, neboť všecko dbalo jejich pokynů. […] Stačilo slovo mladíka s pořadatelskou páskou na rameni a lid stál jako zeď na vykázaném místě. V obecenstvu byly spousty dětí, ale ani jediné nepřišlo k úrazu. Lid sám je propouštěl do nejpřednějších řad a lid sám chránil v řadách svých cizí děti, a přece naše děti, děti československého státu.

Nejskvěleji jevila se tato kázeň před příchodem průvodu k radnici. Tam utvořil lid před rampou, z níž mělo být mluveno, obrovský oblouk. Jak jej opsali pořadatelé, tak zůstal po celou dobu, od osmi hodin ráno až do půl jedné hodiny po poledni. Volné místo v kruhu bylo vyhraženo kapelám, důstojníkům, vojínům, Sokolům, železničním a poštovním zřízencům a pak družičkám. Když tito přišli za Pochodu amerických Čechů, v čele s Národním výborem, tu jásalo množství, mávalo klobouky a prapory a kyticemi; spatřil se obrovský tábor šedesáti tisíc barvami, jež nikdy nehrály takovým souladem srdcí jako tentokráte. Střechy protějších domů obsazeny byly zvědavci, z oken soukromých domů, bank a Lauerova hotelu dívali se na průvod a na celý tábor přečetní diváci, nejen Češi, ale i Němci.

Podruhé rozjásala se Olomouc. Dne 29. října poprvé, dne 3. listopadu podruhé. Staroslavné toto město, v němž někdy bylo přímo nebezpečno česky dýchati, vztyčilo na radniční věž prapor v českých barvách a z jeho terasy [tj. radničního domu] vlály podruhé prapory v barvách slovanských. Z jeho terasy proklamován byl 29. října československý stát, z jeho terasy zněla dne 3. listopadu přísaha Národního výboru národu a před jeho zdmi přísaha národa Národnímu výboru. Kéž stane se vše tak, jak bylo přísaháno!“

Tyto přísahy se uskutečnily po projevech Františka Oklešťka, kapitána polského generálního štábu Nowického, Richarda Fischera, Jana Vaci z Příkaz, dómského preláta Antonína Cyrila Stojana, Rudolfa Mlčocha a Františka Smrčky. Jejich znění přednesl Richard Fischer:

„Lide československý! Národní výbor pro město a okres olomoucký, vytvořený důvěrou všech Tvých vrstev a všech politických stran, pozdvihuje ruce a slibuje Ti, že velikému dílu proměny trudné minulosti ve šťastnou budoucnost věnuje všecky své síly, své schopnosti, celé své bytosti, a kdyby třeba bylo, i své životy.

Slibujeme Ti, že učiníme vše, abychom po přejití přítomných pohnutých chvil odevzdali ve Tvé ruce naše město a olomoucký kraj jako neporušenou a nedotčenou součást svobodného a pokojného Československa. – A Ty, náš lide, pozdvihna ruce, slib nám při smutné památce Bílé hory, při památce našich buditelů a velitelů národních, při hrdé vzpomínce na slávu našich bratří, československých legionářů v Rusku, na Piavě, na Chemin des Dames a u Amiensu a při pomyšlení na slunnou budoucnost svou vlastní, svých dítek a vnuků, v hluboké úctě v Masaryka a Wilsona, že důvěra, kterou k nám chováš, jest neoblomná a skálopevná, že naše pokyny budeš vždy považovati za pevně závazné pro sebe a že přijdeš vždy tam, kam Tě povoláme; že patříš nám svojí silou, svými osobami a životy právě tak, jako my patříme Tobě, že z klidu a chladnokrevnosti, ke které Tě vybízíme, Tě nikdo nevyruší. Ať žije svobodný československý stát!“

Zachované fotografie z tohoto táboru lidu zachycují představitele Okresního národního výboru shromážděné na ochozu schodiště nad hlavním vstupem do radniční budovy a shromážděné příslušníky armády, jakož i civilní obyvatelstvo, osmi snímky je dokumentován akt přísahy lidu Okresnímu národnímu výboru.

Redakce olomouckého německožidovského listu Mährisches Tagblatt a jeho příznivci ovšem nadšení ze vzniku Československa nesdíleli – 30. října se v těchto novinách bylo možné dočíst, že „pro německé obyvatelstvo Olomouce zůstane 29. říjen 1918 na věčné časy bolestnou nesmazatelnou vzpomínkou. Zřízení československého státu a převzetí všech orgánů a úřadů představují dvě události takového politického významu, že by bylo téměř nemožné toto včerejší dění přehlédnout v celé jeho šíři. Německé obyvatelstvo má nyní povinnost zachovat klid, poněvadž odpor by byl zcela bezúčelný a samy neškodné manifestace by mohly působit jako provokace a vyvolat nežádoucí následky.“