Z UDÁLOSTÍ TÝKAJÍCÍCH SE OLOMOUCKÉHO ORLOJE V 19. STOLETÍ (DO ROKU 1895)

Během 19. století olomoucký orloj chátral, opravy se omezovaly jen na nejnutnější zásahy, na důkladnou renovaci chyběly finanční prostředky. Hodinář Martin Brüghel (Briegel) z Düllingen ve Švábsku a jeho syn v letech 1810–1811 nahradili jeden z malých číselníků číselníkem ukazujícím vteřiny, figury dvou mužů v prvním patře orloje byly vyměněny za figuru měšťana v uniformě ozbrojeného měšťanského sboru a figuru pěšího vojáka, portrét Marie Terezie byl vystřídán portrétem císaře Františka I., místo sv. Václava a sv. Jiřího se na orloji objevily figury zvířat (slona, lva, jelena ad.), pozitiv (malé varhany) byl z orloje odstraněn a zvonkohra s 11 zvonky hrála každou hodinu jednu ze sedmi melodií. Oprava přišla na 8 tisíc zlatých konvenční měny, ale vlivem opotřebení kovových součástí orloj od roku 1823 nebyl v chodu. V letech 1829 a 1833 vypracoval olomoucký hodinář Ludwig Leowill návrhy oprav orloje, ale bez konkrétního výsledku, a jak dokládá historik Alois Vojtěch Šembera, byl orloj až na kalendář, planetář, čtyři číselníky a několik figurek postupně rozebrán, některé jeho součásti byly dokonce odcizeny. Návrh na obnovu orloje, předložený městské radě pražským hodinářem Johannem Hollubem v první polovině roku 1866, se nerealizoval s ohledem na prusko-rakouskou válku v tomto roce. Až v roce 1879 podnítil snahy o renovaci orloje farář ve Špičkách u Hranic Antonín Schwarz, zabývající se matematikou a astronomií, jenž ve spolupráci s hodinářem Johannem Hollubem zpracoval příslušný návrh s rozpočtem 16 tisíc zlatých. Městská rada sice vyzvala měšťany k peněžní sbírce, ale smrt faráře Schwarze tyto snahy zhatila. Roku 1885 založil olomoucký starosta Josef von Engel Spolek pro znovuzřízení orloje s podporou města Olomouce, jenž během následujících šesti let shromáždil 25 tisíc zlatých, což umožnilo městu přikročit k vypsání konkurzu na opravu orloje.