Útěk císařského dvora z Vídně do Olomouce

Rakouský císař Ferdinand I. Dobrotivý uprchl z revolucí rozbouřené Vídně dvakrát, první útěk 18. května 1848 směřoval do Innsbrucku, druhý 7. října 1848 do Olomouce pod ochranu armády. Když vypuklo 6. října ve Vídni povstání, 7. října mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno vyrazil dvůr pod ochranou pěti tisíc ozbrojenců a čtyř děl ze Schönbrunnu směrem na Kremži, jíž projel v poledne. 11. října byl průvod v klášteře sv. Hipolyta u Znojma následujícího dne se v Pohořelicích konvoj rozdělil, 1. batalion regimentu arcivévody Ludvíka zde zůstal, dvě eskadrony Mengenových kyrysníků doprovázely dvůr do Židlochovic, kde byl připraven nocleh v zámku arcivévody Albrechta. Uprostřed noci přijel do Židlochovic Felix kníže ze Schwarzenberga, hlava vládní strany. Brnu se raději dvůr při další cestě vyhnul, 13. října cestoval přes Blučinu, Telnici a Sokolnice, pak po císařské silnici do Vyškova, kde byl další nocleh. Na sokolnickém panství se k průvodu přidala skupina sedláků na koních a slavkovská národní garda. Dne 14. října pak kolona vyrazila na poslední úsek cesty přes Prostějov do Olomouce.

Už 12. října 1848 v Olomouci objevili předseda ministerské rady a ministr zahraničí Johann Philip svobodný pán von Wessenberg-Ampringen a rakouský vyslanec na belgickém dvoře polní podmaršálek Eduard hrabě von Woyna, den poté pak polní maršálek Felix kníže ze Schwarzenberga, aby vše připravili pro příjezd císaře a dvora. Že cílem císaře a jeho doprovodu je Olomouc, udržovala dvorní kamarila v tajnosti dokonce i před olomouckým krajským hejtmanem a dvorním radou Franzem hrabětem Mercandinem. Nic netušil ani devětasedmdesátiletý olomoucký arcibiskup Maxmilián Josef svobodný pán von Sommerau-Beeckh, nicméně ochotně uvolnil pro potřeby dvora celý arcibiskupský palác a přestěhoval se do jednoho z přilehlých kanovnických domů. Také kanovníci se uvolili ubytovat vznešené hosty ve svých jedenácti rezidencích. v sobotu 14. října ráno vyrukoval oddíl granátníků do stráže k arcibiskupské rezidenci a k rezidencím kanovnickým. Na vystřídání byla určena část národní gardy. Po poledni se od Ostružnické ulice po Biskupské náměstí ustavil široce roztažený špalír z vojáků, kteří nebyli povinni jinou službou. Z Horního náměstí k Terezské bráně stáli ve špalíru příslušníci uniformované národní gardy, měšťanská garda a kadeti olomoucké kadetní školy. Diváci z řad místních obyvatel byli vykázáni za řetěz uniforem, pokud ovšem neoblehli okna domů po trase očekávaného průvodu. Ve tři hodiny odpoledne se na levé straně vjezdu do Terezské brány shromáždil městský magistrát v čele s purkmistrem Wilhelmem Schweidlerem, císařským radou a poslancem Frankfurtského sněmu, pravou stranu si vyhradil pevnostní komandant Heinrich Sunstenau svobodný pán von Schützenthal.

O hodinu později oznámil hlahol zvonů a dunění pevnostních děl, že se blíží císařská kolona. Císařský povoz, prostá koleska, byl obklopen granátníky a kyrysníky chránícími císařský pár, Ferdinanda I. Dobrotivého a jeho choť císařovnu Marii Annu, dceru sardinského krále Viktora Emanuela. Ve druhém kočáru cestovali císařův bratr arcivévoda František Karel, jeho choť Sofie, duše dvorní kamarily, a jejich nejmladší syn, šestiletý arcivévoda Ludvík Viktor. Ludvíkovi arcivévodští bratři, osmnáctiletý František Josef Carl, šestnáctiletý Ferdinand Maxmilián a patnáctiletý Karel Ludvík jeli na koních za kočárem rodičů. Závěr kolony tvořilo služebnictvo a dvě švadrony kyrysníků. Mezi kyrysníky a granátníky za císařským kočárem se vmísilo asi dvě stě hanáckých sedláků na koních. Jakmile císařský kočár dorazil k Terezské bráně, seskákali Hanáci z koní, vypřáhli koně z císařského kočáru a chopili se jeho oje. Zaznělo volání slávy, komandant Sunstenau tasil kord, vzdal císařskému páru čest a po císařovnině straně doprovázel kočár tažený sedláky až k arcibiskupské rezidenci. Ale očekávané volání „Vivat Ferdinandus!“ znělo jen chabě, až zcela utichlo. Krátce po příjezdu se císař, arcivévoda František Karel a arcivévodkyně Sofie ukázali lidu na balkoně arcibiskupského paláce a polní podmaršálek von Sunstenau představil dvoru všechny olomoucké vojenské a civilní hodnostáře. Učinil tak s vynaložením veškerých svých sil, 15. října podal císaři žádost o penzionování a navrhl na své místo polního podmaršálka Heinricha Christopha barona Wetzlara von Plankenstern. Toho dne večer do komandantova domu na Horním náměstí č. 5 (Edelmannova paláce) dorazil velící generál českých zemí polní podmaršálek Alfred kníže Windischgrätz se svým štábem. Do Olomouce, která se tak stala podle dobové fráze „tepajícím srdcem monarchie“, se postupně z Vídně přesunuly nejen dvorní dámy, úřednictvo a služebnictvo, ale i ekvipáže, šatníky, kuchyně a obsah sklepů vídeňského Hofburgu.