Olomoucká „palácová revoluce“

2. prosince 1848 ve dvě hodiny v noci obdržela olomoucká posádka rozkaz, aby v devět hodin ráno vyrukovala na cvičiště ke slavnostní přehlídce. Ještě za tmy se do arcibiskupského paláce z císařského rozkazu bez sdělení důvodu museli dostavit olomoučtí civilní a vojenští hodnostáři. Byli sezváni na osmou hodinu, ale museli čekat v předsálí, protože ve stejnou dobu byla v Trůnním sále zahájena schůze členů vlády a příslušníků dynastie. Zdá se, že ani tato vybraná společnost nebyla cele informována o účelu setkání. Z „arcidomu rakouského“ byli přítomni arcivévodkyně Marie Dorothea von Württemberg, vdova po uherském palatinovi Josefovi, bratru odstupujícího císaře, a její patnáctiletý syn arcivévoda Josef, arcivévoda Ferdinand d’Este s chotí Alžbětou, synové zemřelého císařova bratra arcivévody Karla Rakousko-těšínského polní podmaršálek arcivévoda Karel Ferdinand Rakousko-těšínský (1818–1874), velitel pražské divize, a generálmajor arcivévoda Vilém František Rakousko-Těšínský (1827–1894), velitel 12. pěšího pluku, a dva bratři arcivévody Františka (budoucího císaře Františka Josefa I.) Ferdinand Maxmilián a Karel Ludvík.

Krátce po osmé hodině přivedl generální adjutant kníže Lobkovic do sálu ještě vrchního dvorního maršálka Friedricha Egona lankraběte Fürstenberga a vrchní hofmistryni Terezii lantkraběnku Fürstenbergovou, kteří právě dorazili do Olomouce, a poté císaře a císařovnu, arcivévodu Františka Karla, arcivévodkyni Sofii a arcivévodu Františka. Sofie zářila v plné kráse; ve svém deníku popsala, co si toho rána, jež mělo splnit veškeré její tužby, oblékla: „Šaty z bílého moáru; účes blond, ozdoba růžová a bílá; náhrdelník a náušnice s tyrkysy a diamanty, které mi můj manžel daroval v souvislosti s narozením milého Franciho; brož z tyrkysů a diamantů na horním díle šatů; indická červená a zlatá šerpa.“

Členové císařské rodiny usedli na připravené židle. Ferdinand I. vytáhl papír a přečetl z něj stěží slyšitelně: „Důležité důvody mne přivedly k neodvolatelnému rozhodnutí že složím císařskou korunu, a to ve prospěch Našeho milovaného synovce, nejosvícenějšího arcivévody Františka Josefa, jehož jsme prohlásili za plnoletého, neboť Náš milovaný bratr, nejosvícenější arcivévoda František Karel, prohlásil, že se neodvolatelně zříká nástupnického práva plynoucího ze stávajících zákonů císařského domu a státu ve prospěch svého výše jmenovaného syna. Pověřuji ministerského předsedu a ministra císařského domu, aby provedli další.“

Arcivévoda František Karel jakožto legitimní následník ve svém prohlášení potvrdil císařova slova, nato kníže Schwarzenberg přečetl abdikační manifest, který mu podle dopisu švagrovi Windischgrätzovi ze 4. prosince připravil mnoho nepříjemných hodin. Šlo zřejmě o zdůvodnění abdikace. Následovaly nástupní manifest nového císaře Františka Josefa I., dále jeho prohlášení k říšskému sněmu, k vládě a jmenování Františka barona Kulmera ministrem bez portfeje pro chorvatské záležitosti. Také nástupní manifest nešetřil frázemi o svobodě a ústavnosti. Listiny byly podepsány a odstupující císař pozdravil svého nástupce, jenž před ním sklonil koleno. Strýc ho objal a řekl tiše: „Zůstaň jen hodný, rádo se stalo!“ (Podle jiné verze „Bůh ti žehnej, zůstaň jen hodný, Bůh tě bude chránit!“)

Synovce objala též císařovna Marie Anna, načež se plačící Franci ukryl v náručí své matky, arcivévodkyně Sofie. Po proklamaci arcivévody Františka Josefa císařem rakouským a králem uherským a českým Františkem Josefem I. blahopřáli novému císaři všichni přítomní. V devět hodin vstoupil do předsálí dvorský úředník a oznámil: „Jeho Veličenstvo císař abdikoval ve prospěch svého synovce, nejjasnějšího arcivévody Františka Josefa.“ Nato byly přítomné honorace vpuštěny do Trůnního sálu, kde je očekával nový císař, pozdravil je a přijal jejich hold. Potvrdil rovněž ministry Schwarzenbergovy vlády v jejich úřadech a jmenoval Franjo (Franze) barona Kulmera ministrem bez portfeje pro chorvatské záležitosti.

Nastoupení nového císaře bylo vzápětí proklamováno v obou zemských jazycích za zvuků trub na třech místech Olomouce – z radničního ochozu, na Dolním náměstí a v katedrále sv. Václava. Následovala přehlídka olomoucké garnizóny na Envelopě.

Císařští penzisté ještě lehce poobědvali a kolem poledne se vydali kočárem na nádraží. V kočáru je vyprovázeli rodiče nového císaře, zatímco ten vsedl na koně a jel vedle kočáru. Do Prahy dorazil Ferdinanad I. s chotí až o půlnoci. Usídlili se na Hradě, léto trávili v Zákupech. Ferdinand zemřel v Praze až roku 1875 a byl pohřben v hrobce Habsburků v kryptě vídeňského kláštera kapucínů, jeho žena ho o devět let přežila.