Abdikační a intronizační veršování

„Jeden olomoucký měšťan – píše polní podmaršálek Heinrich Sunstenau svobodný pán von Schützenfeld ve své knize Olmütz im Jahre 1848 – „vykreslil 2. prosinec v lidové improvizaci psané na strážnici s takovou naivitou, dobromyslností a bodrostí, že bychom rovněž tento tón, jímž se světodějné události onoho dne odrazily v mnohých olomouckých kruzích, neměli opomenout.“ Sunstenau proto otiskuje zmíněné německé veršování, o jehož český překlad jsme se pokusili. Jak plyne z osmého verše, autorem výplodu je tehdejší ředitel olomouckého městského divadla Karl Burghauser (1801–1857). Ten vedl olomoucký stánek múz tak úspěšně, že si z jeho výnosu mohl roku 1847 koupit honosný dům U Zeleného orla (Dolní nám. 19), postavený mezi lety 1619–1632 a ozdobený erby Václava Morkovského ze Zástřizl a jeho ženy Alžběty Eusebie Pruskovské z Pruskova.

KDO BY SI POMYSLET MOH?

Třicátý listopad byl léta osmačtyřicátého;
přečet jsem z dopisu frajtrem dodaného,
že milý pan hejtman krátce, jasně káže,
bych se dne příštího postavil do stráže,
do čestné stráže, jež císaři poddána –
toť musí vzbuditi nadšení měšťana!
„Ohlaste hejtmanu,“ povídám, „k službě že připraven
je kaprál Burghauser pro následující den!“
O druhé odpůldne v onen den páteční
kráčejí za bubnem měšťané stateční,
staří i mladí staví tu česnou stráž,
sloužit chce císaři, kdo může zvednout páž!
Nadešla záhy noc, ukryvši v hvězdný stan
strážnici i palác, kde sídlí císař pán.
Jak císař, tak měšťan zná, co je povinen,
Pryč, spánku, únavo! Stráž chrání blahý sen
drahého monarchy, brání útočiště
našeho císaře bezpečně a jistě.
To též můj úkol je, bych zeměpánu sloužil.
Vzrušením té noci jsem oka nezmhouřil.
Navždy mám v paměti noc, jež nedala sen.
Kdo by si myslet moh, co dá nám příští den?
Leč nyní z koleje své řeči jsem zbočil,
že bych se hovoře dokola zatočil!
Odbilo jedenáct, ulice jsou prázdny,
zní náhle hluk vozů, to Hradské od brány,
s rachotem sem a tam jezdil ten vozů pluk.
Před druhou hodinou nový se ozval hluk.
Hola! já řek sobě, muselo se cos stát!
To značí velet Pozor! a před vraty stát!
Však kurýr seběhl se zvláštním rozkazem,
on mi ho nesmlčel, neboť byl určen všem
kdo stojí ve zbrani. Jak zvony zazněly,
druhou odbíjíce, tu vojsko z postelí
vyhánějí šarže, garnizón musí vstát,
mundúr, zbraň, koně si do rána uchystat,
neboť před devátou na Envelopě je
garnizóny celé slavnostní defilé.
Aj, aj, aj, řek jsem si. Muselo se cos stát!
Pohřížen v myšlenkách zůstal jsem vartovat.
Nadešlo zimní jitro a časněji než dřív
palác se probouzí – a to je vpravdě div!
Arcidům svolán je na osmou hodinu,
přišel mi poručík oznámit novinu.
Probudit mužstvo mám, já z toho janek jsem –
přece svým gardistům nepřervu sladký sen!
Nebila sedmá přec, nemohou tedy spát
a ještě chviličku na lůžku spočívat?
Tu vidí zraky mé v kalné mlze šeré
dědice trůnu, an k paláci se bere!
Ó běda, ó malér, co se to probůh děje?
Koktavě salut dám, a on se mi směje.
Probouzím své mužstvo: „Stavte se do řadu
a každý v pozoru ať dělá parádu!“
Už jsou tu kočáry, skvostné ekvipáže.
„K poctě zbraň!“ zavelí velitel mé stráže.
Arcidům s vládou jedná v Lenním sále
a nikdo netuší, co nastane dále.
Dobrotivý císař, zkrušen lidskou zlobou,
krveproléváním, zmatenou tou dobou,
ráčil se trůnu vzdát k synovce prospěchu
Františka Josefa, sobě přát oddechu.
Již zříme nového císaře a pána,
na koni cválat tam, kde Hradská je brána,
po boku Windischgrätz, Jellačić hrdinní,
a jejich štáb jede poklusem za nimi.
Skvostná ta družina pak v jednom kalupu
okolo šancí míří na Envelopu.
Volání „Vivat!“ hřmí novému pánu vstříc,
vřelým se rozzáří vojína citem líc.
Ferdinand císař pak v paláci sdělil všem,
že hodlá žít v Praze – drahá mu česká zem.
Zármutek sevřel hruď a každý zaslzel,
jako by otec své dítky opustit měl.
Předjela ekvipáž, stráž stojí před vchodem,
císaře naposled zdraví svým praporem.
Hledím na monarchu, jsem celý dojatý,
slyše ho „Lebet wohl!“ srdečně říkati.
Navždy mám v paměti jeho „Na shledanou!“
Hořké mi po tvářích, vousu slzy kanou.
Bůh žádá, by úděl císaře byl tvrdý.
Já truchliv stojím tu, zároveň jsa hrdý,
účasten že jsem byl, měšťan prostý, všeho,
co bylo druhého prosince léta osmačtyřicátého.

Přeložil Jiří Fiala

Karel Havlíček Borovský (1821–1856) však neměl o pozadí olomoucké abdikace a intronizace žádné iluze:

DOBROTIVOST V.

Copak ty, Ferdáčku, co děláš,
že s námi už více nic nemáš;
vidíš, kdybys byl poslechl nás,
mohls panovati nad námi zas.
Kdepak máš korunu,
co jsi měl na trůnu?
Ach, vzali ti ji, vzali
na radu jisté paní,¹
jež ležela v posteli
s Grünnem² při klekání.

¹ Tj. arcivévodkyně Sofie, matka Františka Josefa I.
² Polní podmaršálek Karl Ludwig svobodný pán von Grünne, generální adjutant Františka Josefa I.