Zřízení nového olomouckého orloje

Nezbytnost poválečné renovace olomouckého orloje projednával Státní památkový úřad v Brně, jenž dopisem svého ředitele Stanislava Sochora z 16. září 1946 doporučil Ústřednímu národnímu výboru v Olomouci „nahradit malby na orloji dílem úplně novým, ale hodnotným a tvárným v duchu nové doby“. Vedení města proto vyhlásilo 2. dubna 1947 veřejnou soutěž, jíž se mohli zúčastnit všichni českoslovenští organizovaní výtvarní umělci; návrhy řešení orloje, dodané do uzávěrky soutěže 30. června 1947, jež by se umístily na prvních třech místech, byly dotovány odměnami 15 tisíc, 10 tisíc a pět tisíc Kčs. Třemi dodanými návrhy však byla soutěžní porota „nemile překvapena“, a proto doporučila 7. července 1947 Ústřednímu národnímu výboru v Olomouci, aby se obrátil na pražské výtvarníky moravského původu Richarda Wiesnera, Stanislava Ježka a Karla Svolinského, s výzvou, aby se ujali zhotovení nového olomouckého orloje. Jako první z nich kladně reagoval 15. července akademický malíř Karel Svolinský (1896–1986), rodák ze Svatého Kopečka a profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Dne 5. října 1947 Svolinský projednal v Olomouci s kulturním referentem ÚNV v Olomouci Stanislavem Křupkou svou koncepci obnovy orloje jakožto nového výtvarného díla, zachovávajícího nicméně původní strojní zařízení, jakož i rozvržení číselníků, a nahrazujícího dosavadní malby na omítce skleněnou mozaikou. V létě 1944, 1948 a 1950 podnikal Karel Svolinský se svou manželkou, akademickou sochařkou Marií Svolinskou roz. Veselou (1903–?), studijní cesty do Itálie, aby se zde obeznámili s technikou skleněné mozaiky, a v létě roku 1949 si Svolinský zajel na Hanou, neboť hodlal využít při výzdobě orloje folklorních motivů. Architektonickou a stavební úpravou orlojové niky byli pověřeni pražský architekt Antonín Drábek a olomoucký stavitel František Macharáček; proti novým pilířům protestoval bezvýsledně Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně 14. listopadu 1949. Dne 29. prosince 1950 byly z výklenku odstraněny pozůstatky dosavadního orloje, ale realizace nového orloje se vlekla. V roce 1953 byly v národním podniku Umělecké sklo – Česká mozaika Praha, Letohradská 3 (pobočce sklárny Nový Bor), vyrobeny čtyři miliony různobarevných skleněných dílků pro celkovou plochu 100 m2 mozaikové výzdoby orloje, s jejímž pokládáním bylo pod vedením Michala Ajvaze započato 12. května 1953. Hodinář Karel Schuster rozebral, vyčistil a opravil hodinový stroj a doplnil ho o letopočet, organista a organolog Antonín Schindler a hudební nástrojář Josef Harna rekonstruovali zvonkohru, píšťalovou hru a hlas kohouta, tehdejší ředitel Krajského vlastivědného muzea v Olomouci Jaroslav Kanyza navrhl nové kalendárium, koncipování číselníků s astronomickými údaji bylo úkolem ředitele Lidové hvězdárny v Olomouci předsedu pobočky České astronomické společnosti Vladimíra Petra. Jaroslav Kanyza rovněž prosadil, že zvonkohra bude hrát melodie tří hanáckých písní proti požadavku místních představitelů Komunistické strany Československa, aby z orloje zněly melodie Internacionály či Písně práce. Náklady na obnovení olomouckého orloje činily kromě honoráře K. Svolinského 954 447 Kčs, ze strany vedení města Olomouce odpovídali za provedené práce předseda Městského národního výboru v Olomouci Antonín Eliáš, jeho náměstek Antonín Lang a kulturní referenti Stanislav Křupka, Františka Kučerová a Ladislav Holásek. Původně měl být orloj odhalen již v květnu 1954, ale stalo se tak až 9. května 1955 v 10 hodin dopoledne během „manifestace k 10. výročí osvobození naší republiky hrdinnou Sovětskou armádou“, slavnostního projevu se ujal předseda MěNV v Olomouci Antonín Eliáš. Traduje se následující historická anekdota: Jedna dáma prý před aktem odhalení orloje zaujala místo v prostoru před orlojem, kam se posléze přesunuli z rozměrné tribuny postavené před radničním podloubím představitelé KSČ a „lidosprávy“, jakož i tvůrci orloje, a ocitla se vedle mužíka s baretem na hlavě. Když byla stržena plachta zakrývající orloj, vykřikla dáma zděšeně: „Prokristapána, který idiot tohle udělal?“ A ten mužík se na ni bolestně podíval a pravil: „Já, milostivá paní.“