Uměleckohistorická polemika o novodobém olomouckém orloji
[…] Autor (= Karel Svolinský), formálně i obsahově tkvící v 19. století, především odsoudil dílo, jež měl nahradit. Požadoval totiž vymýcení „diletantismu a titěrnosti“ vídeňského umění 19. století. Nový orloj měl podle jeho názoru naopak ztělesnit nového českého národního ducha. Aby jej načerpal, podnikl vzápětí (nepochybně podle vzoru Josefa Mánesa, který před sto lety rovněž upravoval pražský orloj) studijní cestu po hanáckém okolí Olomouce, během níž sbíral etnografické motivy. Folklorně-nacionální nota však nezůstala jedinou. Po Únoru 1948 byla hbitě skloubena i s polohou socialisticko-budovatelskou. A tak zcela nová podoba orloje, odhaleného za velké slavnosti 9. května 1955, vedle alegorií jednotlivých měsíců s pracovními motivy, vedle dvou ústředních výjevů s vyobrazením lidových zvyků Honění krále a Průvodu královniček, nezanedbala ani toporné postavy dělníka a vědce-výzkumníka. Na kalendářním číselníku pak poctivě uváděla i životní data marxistických světců. Vše bylo doplněno šestnácti loutkami od umělcovy choti Marie, rovněž s pracovními motivy, zvonkohrou a kohoutem. Olomoucký orloj, od té doby triviální symbol vítězství venkovské, plebejské, materialistické podstaty (či spíše pokusu o jejich oslavu) nad někdejší křesťanskou, kosmogonickou a měšťanskou tradicí, se postupně změnil v symbol celé doby svého vzniku a také sebezprznění města. […]
Pavel ZATLOUKAL: Horní náměstí (od poloviny 18. do konce 20. století. In: Horní náměstí v Olomouci, Olomouc 1995, s. 40.
[…] Původní folklorně-nacionální nota návrhu Karla Svolinského tedy nezůstala jedinou. Autor, který ideově i formálně čerpal z tradic 19. století, ji po komunistickém převzetí moci hbitě skloubil s polohou socialisticko-budovatelskou. A tak zcela nová podoba orloje, odhalená za velké slavnosti 9. května 1955, vedle alegorií jednotlivých měsíců s pracovními motivy, vedle dvou ústředních výjevů se zobrazením lidových zvyků Honění krále a Průvodu královniček, nezanedbala ani stejně toporné postavy dělníka a vědce-výzkumníka. Vše bylo doplněno šestnácti loutkami rovněž s pracovními motivy, se zvonkohrou přehrávající tři pozapomenuté písně a s kohoutem odměřujícím čas. Rázně je zúčtováno s antikou a především s křesťanstvím. Vždyť podle názoru tajemníka národního výboru Ladislava Holáska „astronomická část udělá mezi masami velkou propagaci vědeckého světového názoru“. Lidové zvyky jsou navíc oslavovány v době vrcholení brutálního pokusu o zánik tradičního venkova – v letech první fáze jeho kolektivizace. Olomoucký orloj, tento kýčovitý, triviální symbol vítězství plebejské, materialistické podstaty (či spíše pokusu o jejich oslavu) nad někdejší křesťanskou a měšťanskou tradicí, se postupně změnil v symbol celé doby svého vzniku. […].
Pavel ZATLOUKAL: Olomoucká výtvarná kultura šedesátých let. In: „Oznámení o Ikarově letu“: olomoucká šedesátá léta v zrcadle výtvarné kultury [katalog výstavy, Olomouc 25. 6.– 31. 12. 1998]. Olomouc 1998, s. 42–43.
[…] Poválečné osudy olomouckého orloje jsou tak příznačné i obecně – názorně dokládají, že totalitní umění socialistického realismu zde nezakořenilo pouze jako import ze SSSR a že se nerozvíjelo až teprve po roce 1948, nýbrž že bylo z velké části vlastním dílem. Historismus socialistického realismu měl totiž v celonárodních i v místních podmínkách kromě sovětského vzoru ještě dva autochtonní předchůdce, na jejichž odkaz mohl průběžně navázat: Nacionalismus, vzepjatý znovu ve válečném a zejména poválečném období, a s ním související specifický kult lidovovosti, nekritický vztah k folkloru u národa, zhlížejícího se převážně ve svých „plebejských“ kořenech spjatých s dobou národního obrození.
Není pochyb o tom, že olomoucký orloj představuje jeden z největších kýčů, které kdy u nás byly vytvořeny. Jeho tehdejším protagonistou se stal Karel Svolinský, ještě o pár let dříve umělec koketující s tradicemi 19. století, ale také ctižádostivý, samolibý, vždy úspěšný tvůrce (jak velmi nelibě nesl, když se olomoučtí funkcionáři málo zajímali o postup prací na orloji). Velké měřítko díla, jak v celkové koncepci, tak v topornosti detailů, zřetelně odhalilo i jeho formální slabiny. […]
Pavel ZATLOUKAL: „Je to velké a šťastné Vaše dílo.“ Olomoucký orloj Karla Svolinského. In: Roman MUSIL – Eduard BURGET (eds.): Karel Svolinský (1896–1986), Praha 2001, s. 205–206.
BITÍ ORLOJE
Na letošní advent se v Olomouci připravuje další „kulturní audit“. Více než deset let po výstavě Oznámení o Ikarově letu, která ve vzorové souhře vědeckých oborů mapovala olomoucká 60. léta, bude v místním Muzeu moderního umění zpřístupněna výstava Skleník, jež aspiruje na totéž pro léta normalizační. Než proběhnou poslední korektury Skleníku, pokusíme se o korekturu zavedených pohledů na dvě místní (nejvíce nenáviděné) památky socialismu, orloj a obchodní dům Prior. Do nich se notoricky promítá nesnesitelné pokrytectví, vytěsňované špatné svědomí, jakož i uhlířské kulturní zoufalství, kteréžto atributy již neodmyslitelně náleží k toposu „olomoucké intelektuální kavárny“.
Hned na úvod názor, který podobně jako údery kovářů o kovadlinu na olomouckém orloji téměř nikdo z místních nechce slyšet: olomoucký orloj není ani ošklivý, ani obludný, nehyzdí tvář města, nezostuzuje demokratické občany ani neztrapňuje hloučky turistů každé poledne se před ním tvořící, nýbrž – je líbezný i podivný, moderní i nadčasový (sic!), monumentální i titěrný, rafinovaný i lidový. Je nasnadě, že názory drobené nad místními kavárenskými stolečky (tak jako všude jinde) pocházejí z původního velikého koláče místních kulturních autorit. Jednotlivé kapitolky našeho letního plaidoyer budeme tedy uvádět citáty, kterými se také zaštiťují mnozí (nejen) místní novináři při svém pravidelném polistopadovém rituálním bití orloje. V těchto týdnech o to více, že začala rekonstrukce sochařské výzdoby orloje Karla a Marie Svolinských.
Líbezný i podivný
OLOMOUCKÝ ORLOJ, TENTO KÝČOVITÝ, TRIVIÁLNÍ SYMBOL VÍTĚZSTVÍ PLEBEJSKÉ, MATERIALISTICKÉ PODSTATY (...) SE POSTUPNĚ ZMĚNIL V SYMBOL SEBEZPRZNĚNÍ MĚSTA. (Pavel Zatloukal: Oznámení o Ikarově letu, Horní náměstí v Olomouci.)
O Svolinského orloji už bylo napsáno všechno. Dobré i zlé. Psát o něm znovu je snad troufalost, ale chodíte-li kolem poplivávaného stroje denně, něco by se přeci jenom našlo. Je-li kýčem, o tom by se mohly vést estetické debaty. Definice kýče bývají totiž příliš vágní, podobně jako definice umění. Má-li se tu na mysli ten fakt (jejž snad nejsilněji formuloval právě Pavel Zatloukal), že orloj oslavuje selské tradice v době, kdy probíhala násilná kolektivizace venkova, tak tedy budiž. Ovšem je tu jeden háček. Základní ideový rozvrh orloje vytvořil Karel Svolinský pravděpodobně ještě před rokem 1948 a souvisel s jeho prací na monumentálním projektu Český rok. Navíc jedna z raných verzí orloje byla zcela apolitická. Obrazy ženců a polních prací byly zabydleny pohádkovými bytostmi a zvířátky: ptákem ohnivákem, žabákem a hadem s korunami na hlavách, hlemýžděm, ježkem. Co kdybychom na chvíli zapomněli na to, že slovo plebejský má (dnes) pejorativní nádech a zamysleli se nad ním jinak? Olomouc, někdejší bašta moravského němectví, byla po německém odsunu osídlována také venkovským hanáckým obyvatelstvem, podobně jak se to dělo i po roce 1918, kdy došlo ke sloučení měst a vesnic v okolí se starou německou Olomoucí a ke vzniku tzv. Velkého Olomouce, čímžto se po staletích minoritní česká národnost stala ve městě většinou. Pokusme se nahlížet nacionalismus obou etnik, tedy Čechů i Němců, bez předsudků. Vždyť úpravy olomoucké radnice z počátku dvacátého století, jakož i orloje z roku 1898, se vezly také na velkoněmecké národní vlně. Je tedy na tento hrubý pytel Svolinského orloj pouze hrubou záplatou? A co kdybychom prostě přijali tezi, že Svolinského orloj patří kromě jiného do fáze završení národního obrození v Olomouci? Můžeme jistě spekulovat o tom, že se tak stalo po brutálním vyhnání olomouckých Němců a že na hanácký mýtus byl místními funkcionáři, jakož i Svolinským samotným naroubován socialistický program. Přesto se domnívám, že postavíme-li se na chvíli nepředpojatě v plném slunci, v pravé poledne před orloj, nemůžeme nevidět, jak sličně jsou ztvárněny hanácké dívky v krojích v Průvodu královniček, jak líbezně jsou vykresleny jejich střevíčky, málem s naivitou tvůrce lidového umění, ne nepodobnou naivitě tvůrce románských mozaik. Nemůžeme nevidět, jak ladně zvedá šátek panna zcela napravo před nimi, nemůžeme nevidět líbeznost kopýtek koní z horní scény Honění krále a tak by se dalo pokračovat. Obávám se, že ten, kdo toto všechno záměrně přehlíží, je pak snadněji nakloněn ideologickému zavržení díla en bloc. Ano, je místy toporné, ke škodě (nejen dětem) neletí tu pták ohnivák namísto poněkud tupých hlav dělníka a výzkumníka; je podivné i zrůdné nepřímou oslavou masových vrahů, resp. jejich umístěním do nebeského řádu v kalendáři, ale ve své většině čerpá z autentických lidových tradic a je přístupné širokým vrstvám obyvatel. Ba co víc, kdybychom konsekventně rozvedli myšlenku odsouzení olomouckého orloje, museli bychom z podobných pozic (jakých vlastně – patricijských? aristokratických? německých?) odsoudit i Kotěrův Národní dům v Prostějově, který byl také jedním z výhonků opožděné národní emancipace Prostějovských a který rovněž symbolizoval vítězství jedné tradice nad druhou, není-liž pravda? V tomto smyslu je orloj kromě jiného fyzickým návratem skutečné Hané do centra její metropole. […]
David VODA: Bití orloje, Listy 2009, č. 4.
Dostupné z www: http://www.listy.cz/archiv.php/archiv.php?cislo=094&clanek=040927.