Kunneš Sonntag o setkání olomoucké delegace se Zdeňkem Nejedlým
Nakonec jsme se dostali k jednání s Petrem Zenklem. Řekl nám, že hlavní slovo v naší věci má Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a výchovy za komunistickou stranu. Zavedl jsem proto olomoucké delegáty ještě do Karmelitské ulice na Malé Straně, kde ministerstvo školství sídlilo. Nejedlý byl starý, šedovlasý pán, kterému se chýlilo k sedmdesátce. Tvrdilo se však o něm, že má ty nejhezčí sekretářky. Skutečně nám přišla otevřít opravdová krasavice. Ještě než jsme vstoupili dovnitř, nasadil si páter Cinek zlatý řetěz děkana bohoslovecké fakulty v Olomouci. Nejedlého pak oslovil latinsky v tom smyslu, že možnost s ním jednat je pro něj taková čest, jako kdyby byl na audienci u císaře. Nato nás Nejedlý pozval dál. Hovořili jsme k němu, a on nechtěl a nechtěl. „Na Moravě máte Brno, Slezani nemají nic. Univerzita bude v Opavě!“ Začali jsme tedy s tím, že v Olomouci je už univerzitní knihovna. Nato se Nejedlý zamyslel: „No jo, vlastně. Tam je ten Bohuš Vybíralů a ten to dělá dobře.“ Ředitel univerzitní knihovny byl totiž jeho kamarád. „Ona Olomouc má vlastně už kořínek. No, tak budu pro.“ Nato páter Cinek řekl: „Pane ministře, ujišťuji vás, že naši mladí teologové se všichni učí rusky a že my jsme vždycky byli obráceni k Východu, vždyť jsme Cyrilometodějská fakulta!“ Nejedlý sundal cvikr, otřel si prstem zvlhlé oči a pravil chvějícím se hlasem: „Ano, soudruzi, jak bude krásné, až my Slované budeme všichni mluvit jen rusky!“1
1 Jindřich Fiala, Kuneš Sonntag: Životní příběh z dvacátého století, Praha 2013, s. 137–138.