Jošt Lucemburský (1351–1411) byl synem moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského (1322–1375), mladšího bratra českého krále a římskoněmeckého císaře Karla IV. (1316–1378). Po otcově smrti roku 1345 převzal Jošt vládu na Moravě, přičemž část moravského teritoria připadla Joštovu mladšímu bratru Prokopovi Lucemburskému (1354/5–1405). V roce 1388 získal Jošt lucemburské hrabství a alsaské fojství, v roce 1397 se stal braniborským markrabětem a říšským kurfiřtem a 1. října 1410 byl zvolen říšskými kurfiřty římským králem. Zemřel v Brně na Špilberku 18. ledna 1411 a byl pohřben v kostele Zvěstování panny Marie a sv. Tomáše apoštola, náležejícímu ke klášteru augustiniánů eremitů (na nynějším Moravském náměstí). V roce 1999 se uskutečnil antropologický průzkum Joštových dobře zachovaných kosterních pozůstatků, přičemž bylo zjištěno, že nenesou stopy násilí nebo bojového opotřebení.

Listinami vydanými markrabětem Joštem je doloženo jeho pět pobytů v Olomouci. 21. června 1389 stvrdil Jošt v Olomouci prodej Václavského mlýna měšťanu Františku Vectorovi a jeho dědicům za 300 kop pražských grošů, další listinou z téhož dne prodej olomouckého fojtství a Jatečního mlýna na Bělidlech (v dnešní Koželužské ulici), Kuttelmühle, za 1 500 kop pražských grošů. 22. dubna 1399 zhlédl Jošt následky velkého olomouckého požáru, a aby se město zotavilo, osvobodil je šest let od lozunku (zeměpanských dávek); v roce 1404 tuto lhůtu prodloužil o další čtyři léta. Další Joštův pobyt v Olomouci se uskutečnil 1. února 1402, kdy schválil oltářní nadaci měšťana Jana Polcra pro chrám sv. Mořice, 8. března téhož roku se Jošt zabýval v Olomouci záležitostmi olomouckého fojtství a 23. června 1404 vystavil svému šenkovi, tj. dvorskému číšníkovi, Sulíkovi z Konice českou darovací listinu, nejstarší dochovaný česky psaný dokument olomoucké provenience. Úřad dvorského šenka měl původ ve funkci vladařova osobního číšníka, od 14. století se jednalo o čestnou hodnost omezenou na obsluhování vladaře při významných dvorských ceremoniálech.

Dotyčnou listinou daroval markrabě Jošt zboží, jež náleželo úřadu markraběcího šenka – lán role v Předmostí (v zaniklé vsi, která stávala pod olomouckým hradem na levém břehu Moravy, spíše ale ve vsi 2 km severozápadně od Přerova, dnes součásti Přerova), lán role v Radvanicích (tj. ve vsi 8 km jihozápadně od Lipníka nad Bečvou), dvůr se dvěma podsedky v Hodiňanech, též Hodolanech (nyní městské části Olomouce) a mlýn a čtyři podsedky u špitálu s kostelíkem sv. Ondřeje v blízkosti olomoucké Hradské brány (v místech nynější Pasteurovy ulice). Výměra jednoho lánu se různila, činila od cca 18 hektarů u tzv. lánu zemského po cca 28 hektarů u lánu královského. Jako podsedek se označoval zemědělec obdělávající výměru menší než jeden lán, popřípadě držitel menší poddanské usedlosti.

Osobní jméno Sulík vzniklo zkrácením jména Sulislav (s významem „těšící se lepší slávě nežli jiní“), dosud existujícího v polštině, v České republice je toto proprium doloženo jako příjmení (34 výskytů).

Nad vsí Stražiskem, ležící v úzkém údolí řeky Romže při železniční trati a silnici z Prostějova do Konice, stojí na návrší barokní kostel Andělů Strážných. Původně zde asi od druhé poloviny 13. století stával hrad Grünberg, střežící cestu ze střední Moravy přes Konici k Jevíčku a do Čech. Prvním známým majitelem hradu byl Adam z Konice, jenž se v roce 1326 pečetil jako Adam z Grünberku. Po Adamově smrti v r. 1327 zdědili konické panství a hrad Stražiště jeho synové Ješek a Adam. Někdy před r. 1379 postoupil Adamův syn Sulík z Konice hrad s převážnou částí konického panství Ješkovi Kropáčovi z Holštejna, jehož bratr Zdeněk prodal v r. 1386 celý tento majetek Ctiborovi Kazkovi z Cimburka.

Roku 1405 pohnal Sulík z Konice u olomouckého soudu Adama Běsa ze dvora v Předmostí kvůli škodám, jež mu Adam Běs způsobil a působí na Sulíkově zboží v Předmostí darovaném Sulíkovi z Konice markrabětem Joštem. Sulík z Konice užíval též v roce 1409 v Předmostí dům a zahradu, původně majetek Stacha z Předmostí, o niž však byl veden v letech 1408–1410 spor mezi Petrem a Řehořem z Předmostí na jedné straně a mezi Stachem z Předmostí na straně druhé, přičemž Petra i Stacha současně žalovala Anna z Předmostí, že jí oba zadržují dědictví. Jak tento komplikovaný spor dopadl, není známo.

Literatura

• Lapáček, J.: Přerov ve středověku na základě archivních pramenů. http://www.prerov.eu/..., vyhledáno 13. 5. 2016.